historie
Čaturanga jako výchozí hra, má původ v Indii koncem pátého století a odtud se začala šířit na západ. Původní hra (čaturanga), znamená čtyřdílný, tedy čtyři druhy indického vojska: slony,válečné vozy, jezdectvo a pěchotu. Hráli čtyři hráči a měla velký díl náhodnosti.
Z Indie se nejprve rozšířila do sousední Persie, dnešního Íránu a odtud do arabských zemí. Ve Střední Asii byla velice oblíbená a podstoupila řadu změn. V Persii, kde byla hra modifikována a přejmenována na šatrandž, nalézáme první zmínku o ní kolem roku 600 n. l.
Nejstarší doložené šachové figurky jsou ze 7. století. Kolem roku 800 se hra dostala do Číny a je tam s pozměněnými pravidly hrána pod názvem siang-čchi. Do Ruska se dostal šach z Persie kolem r. 850. Nejstarší evropský šachový text, latinská báseň Versus de scachis, je datována kolem roku 997.
Šatrandž jako obměna čaturangy, v 7. století povýšil hru na hru logickou a kombinační. Šatrandž se již stala soubojem pouze dvou hráčů a také figury se velice přiblížily současnému šachu.
Asi v 9. století byla již známa po celé Evropě, jak svědčí nejstarší evropský šachový text, latinská báseň Versus de scachis. Zmínky o šachu jsou i v nejstarších českých literárních památkách, v Kosmově i Dalimilově kronice. Ve 14.století napsal Tomáš Štítný ze Štítného Kniežky o šašiech -1390.
Ve středověku a v renesanci byla součástí šlechtické kultury, byla používána pro výuku válečné strategie a nazývána „královskou hrou“. Byla též považována za jedno ze sedmera umění, které by měl ovládnout každý dospívající rytíř (vedle plavání, veršování, jízdy na koni, střelby z kuše, šermu a lovu.
Všeobecné oblibě šachů ve středověku svědčí také fakt, že už v 15. století přešel výraz šachovaný jako vzor látky do soukenické terminologie. Slovo šašek vzniklo právě jako označení muže, nosícího pestře šachované oblečení.
Novodobý šach, tedy dnešní forma je změnou z doby renesance ve Španělsku. V 9. století Arabové dobyli Sicílii a odtud se rozšířily šachy přes Itálii na sever k nám. Do západní Evropy se dostaly šachy s Araby v 10.století do Španělska Za vlády královny Isabely Kastilské, která velice milovala hru šatrang, provedla ve hře zásadní změny. Díky ní se stala z figury „vezíra“ královna a z figury „slona“ dalekonosný střelec. Šachová královna je od této doby nejsilnější figurou na šachovnici. Šach tedy vznikl z potřeby nahradit arabskou kulturu křesťanskou.
V té době také vzniká počáteční tah pěšcem o dvě pole, rošáda a braní mimochodem, což jsou speciální druhy tahů. Hra se stala mnohem zajímavější a brzy vytlačila šatrang z celé Evropy. První rukopis šachu napsal v roce 1497 kněz Lucena.
Ze Španělska se hra dostala do Francie, Anglie, Německa a severských států. V Rusku se v XVI. století mluví o takových znalcích jako nikde v Evropě a car Ivan Hrozný holdoval šachu velmi nezřízeně.
Nová pravidla se tak rychle rozšířila po celém Západě. V zásadě se už shodovala s dnešními pravidly vyjma některých ustanovení o konci hry a patu, která se lišila od místa k místu a byla ustálena až počátkem 19. století.
Španělská hra je nejstarších a nejoblíbenějších zahájení. Uvádí je koncem 15. století v učebnici šachové hry španělský mistr Lucena, v 16. století je s úspěchem hrál španělský biskup Ruy Lopez, jeden z nejsilnějších šachistů té doby.
Ani šachy neměly jednoduchý vývoj:
- Tomáš ze Štítného šachovou hru doporučuje, ale zato výstražnými slovy tepe vrchcáby a kostky. Ve své knize odsuzuje zahálku a dí, že "lépe jest věru spáti neb v šachy hráti, než prázdniti".
- Jan Hus ve svém mladém věku byl šachistou velice pilným a náruživým. S tím větším důrazem a odsudkem zavrhl později všechny hry a tance a hříšné kratochvíle, jakož i "šachování".
- Otec jednoty bratrské Petr Chelčický šach zamítal a rozhodně nesouhlasil s tím, že páni rytíři na svých hradech při hlučném hodokvasu hrají šachy. A v jeho duchu se zatvrdila jednota proti všem takovýmto nenáležitým zábavám, proti kuželkám i proti "hrám koňským" čili rytířským turnajům. " Neslušie na vás, páni, ta lenost, celý den prázdniti, seděti, tůlati se v šachy neb v karty hráti."
Hra v šachy se dostala mezi hříchy XV. století:" Kostkaři, karty, šachy ,kule , stínání kohoutů, vrchcáby, jako ďáblem samým vymyšlené hry." Církevní usnesení z XV. století: " nebudou připuštěni ke stolu Páně ti, kteří vedle hříchů jiných, prohřeší se i tím, že hrají v šachy. " - Čeští páni, kteří se tu a tam k českým bratřím přikloňovali, museli kromě jiného složit slib, že nikdy "nebudou tančiti, chechtati se, ženy bráti kolem boků, v kostky a šachy hráti".
- Čas však kráčel dál a názory na šachovou hru se měnily. V šestnáctém století už přišel šach ke cti i v jednotě, ač zákaz hry zrušen nebyl. Tak biskup jednoty bratrské Lukáš hrával šach, ale - pro formální zákaz - jen doma a se svou manželkou.
- Biskup Jan Augusta setrvával na původním přísném stanovisku jednoty a neochvějně hlásal, že šach je hříchem strašlivým, protože je dítkem rozumu!
- 2016: Velký muftí Saúdské Arábie šejk Abdal Azíz Abdalláh Šajch označil deskovou hru jako „dílo Satanovo“ na šachy vyhlásil fatwu, neboť jsou údajně neslučitelné s islámem. Jejich zákaz odůvodnil tím, že hra šachů může způsobit závislost. „Je to ztráta času a peněz a způsobuje rivalitu a nepřátelství“. Navíc prý mohou hráči šachu v zápalu hry zapomenout na pravidelné modlitby. Fatwa je islámským právním stanoviskem, nemá ale povahu zákona. Věřící se jím ale mají řídit. O škodlivosti šachů jsou ale zřejmě přesvědčeni i šiíští duchovní, kteří se jinak s těmi sunnitskými většinou neshodnou. Vlivný íránský duchovní, velkoajatolláh Alí as-Sistání označil hru rovněž za neslučitelnou s islámskými zásadami, protože může být předmětem sázek, které jsou ale z hlediska islámu nepřípustné, přičemž mají v islámském světě dlouhou tradici a hrají se zhruba 1400 let.
naopak:
- Jan Blahoslav byl plamenným obhájcem, ano i propagátorem šachu. Na kazatelně i mimo ni tvrdíval, že šachová hra bystří a vzpružuje rozum a člověku štěstí i světlo přináší. Ví se dokonce o něm, že pro osvěžení často a rád skládal šachové úlohy neboli, jak sám říkal, "hrával šach sám se sebou".
- Jan Ámos Komenský je rozhodným stoupencem "této nejdůmyslnější a pracné hry", jak šach charakterizuje. Kněz Libelius Naffra líčí nezměrný Komenského žal, když při požáru v Lešně přišel o své rukopisy. Říká, že Komenský nejvíce litoval ztráty rukopisu naučného slovníku a svých "šachových instrumentů", o nichž myslel, že si je už nikdy nebude moci opatřit. V tom směru se však přece dočkal radostného překvapení. Jako stařec, dva roky před smrtí, dostal od holandského vladaře Viléma III. "šachové instrumentarium" tak nádherné, že při pohledu na ně zaslzel radostí.
